Andreiny oči se vytrvale stáčely k jedinému stolku. Toho chlapa odněkud zná, jinak by jí nebyl tak povědomý. Objednal si espresso bez mléka, všechno ostatní odmítl. Dokonce i sklenici vody. Usrkával kávu a rozhlížel se kolem sebe, jako by na něco čekal. A taky že ano. Jakmile se zvedli poslední polední zákazníci, přistoupil k barovému pultu. V dlani mu zasvítil policejní odznak. Podle toho úšklebku ho poznala. Poručík Kalista, kdysi tátův spolupracovník. Než ho táta vystrnadil z mordparty. Mechanicky se zhostila úvodních formalit, v hlavě se jí honilo, co chce a jestli ví, čí dceru má před sebou. Cosi v jeho výrazu naznačovalo, že má velmi přesné informace.

„Znáte se s Janou Podhrázskou?“

Přikývla.

„Byla tu včera odpoledne? Mezi čtvrtou a půl pátou?“

Druhé přikývnutí.

„Co si objednala, s kým seděla a co vám říkala? Popište, pokud možno přesně, průběh její návštěvy.“

„Proč to chcete vědět? Stalo se něco?“ Oči se jí rozšířily, zkušenost diktovala očekávat problém.

„Paní Podhrázská měla včera v podvečer vážnou autonehodu.“