Katka nakoukla do restauračního zařízení na dolním konci Oseku. Uviděla zaplivanou hospodu, která se díky nízkým cenám těšila přízni místních pivařů, a to i přes ledabylou obsluhu a zřídkakdy proplachované trubky. V zimním období sloužila jako ohřívárna pro venkovní profese. V deset dopoledne byla, až na dva muže sedící v rohu a sledující televizní zprávy, bez návštěvníků. Na obrazovce právě hovořil předseda krajně pravicové strany.
„Tos řek dobře, kámo, žádný čmoudy tu nechceme,“ vykřikl Petr Pašek, kvůli zakulacené postavě a stále rostoucímu břichu přezdívaný Pašík, a mocně si lokl z poloprázdného půllitru.
„Jo, moje řeč,“ pokýval hlavou jeho společník a neskrývaně civěl na Katku, otálející u výčepního pultu.
„Budu volit Rafa, ten je taky u nich.“ Pašík trhl bradou směrem k televizi. „Jedině s ním bude posichrovaný, že obecní byty žádnejm cigošům nepřiklepnou.“