Teplý slunečný den, nebe bez mráčku, ale dusno nad kavárenským stolkem věští bouřku. Jako vždycky, když se setkají ti tři. Policejní rada plukovník Matyáš podléhá časté iluzi rozvedených padesátníků, že dvě nejdůležitější ženy jeho života spolu musí dobře vycházet. Padesátnice Dáša a patnáctka Karin. Bláhovost, kterou sdílí jen plukovníkův dobrmana Richard. Ležíme s Richardem pod stolem, hlavy na packách, oči zavřené. Richard předstírá klid, ale zrazují ho kupírované uši. Škubnou sebou pokaždé, když promluví Karin. Odmlouvat otci? Richard, jehož svět je definován přísnou hierarchií, trpí.

     „Mega pruda, vodejít před půlnocí.“ Oříškově hnědé oči Karin za zrcadly slunečních brýlí metají blesky, kostnaté koleno vykukující z rozdrbaných replayek za tři tisíce se chvěje. Proč zrovna ona musí mít tak brutálně toxickýho fotra? „Na gramáči přijdu vo hafo subs, Si piš, že mě kvitnou.“   

     „Já tě vyzvednout nemůžu. A sama z koncertu ve dvě ráno až do Ďáblic nepojedeš.“ Matyáš, poučen trpkými zkušenostmi, se drží v rozhovoru s dcerou holé podstaty. Ignoruje fakt, že neví, co znamená gramáč, ani proč je taková tragédie, když člověka někdo kvitne.